Vytisknout
Kategorie: Uncategorised
Zobrazeno: 464
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 0.00 (0 Hlasu)


Instrukci „Redemptionis Sacramentum" potvrdil

Svatý otec Jan Pavel II. 19. března 2004 a Kongregace pro bohoslužbu a dohled nad udělováním svátostí ji vydala s datem 25. března 2004. – Následují výňatky z rozsáhlého textu.
Pro vyznání víry ve mši ani při jiných příležitostech v liturgii ať se neužívá textů, které nejsou v řádně schválených liturgických knihách.

Obřad pozdravení pokoje je třeba konat na určeném místě před svatým přijímáním. V římském obřadu nemá totiž naznačovat usmíření či odpuštění vin, ale spíše přání pokoje, a vyjadřovat vzájemné společenství těch, kdo přijímají Eucharistii. Charakter odpuštění a bratrského usmíření má úkon kajícnosti na začátku mše.

Slavení mše ať není spojováno s příležitostmi politického nebo pouze světského charakteru anebo s okolnostmi, které nejsou plně v souladu s učením církve. Důvodem k slavení mše nesmí být jen snaha zvýšit slavnostní ráz nějakých společenských aktivit.

Nejlépe se účastní Eucharistie ti, kdo, splňují-li příslušné podmínky, přistoupí při ní k svatému přijímání.
Pokud by však k eucharistickému stolu přistupovali všichni přítomní bez rozdílu připravenosti, je povinností duchovních pastýřů, aby rozumně, ale důrazně zjednali nápravu.
Každý věřící má právo rozhodnout, zda přijme Eucharistii do úst nebo na ruku. Chce-li někdo tam, kde to biskupská konference se souhlasem Apoštolského stolce dovolila, přijmout svátost do ruky, má mu být hostie podána; má ovšem být velmi dbáno na to, aby neodcházel s Eucharistií v ruce, ale aby ji hned dal do úst.

Není dovoleno, aby si věřící sami brali eucharistický chléb, ani aby si sami předávali kalich z ruky do ruky. Nelze trpět ani to, aby si snoubenci při svatební mši podávali svaté přijímání sami jeden druhému.

Pokyny misálu připouštějí možnost přijímat napitím přímo z kalicha nebo namáčením nebo trubičkou anebo lžičkou. Možnost podávat namočením zůstává ovšem vždycky; má-li se však podávat tímto způsobem, nelze použít příliš tenké nebo malé hostie, a věřící v takovém případě přijímá od kněze jen přímo do úst.

Duchovní pastýři mají i svým příkladem podporovat veřejnou i soukromou úctu prokazovanou Kristu přítomnému i mimo mši pod svátostnými způsobami.
Příklad života svatých dosvědčuje, jak velký význam pro život věřících mají návštěvy před svatostánkem, kde rozhovor s Kristem prohlubuje a upevňuje vnitřní spojení věřícího s ním.
V některých diecézích už delší dobu křesťanských jsou v současné době pověřováni laici, aby pracovali jako pastorační asistenti. Mnozí z nich užitečně pomáhají biskupům, kněžím a jáhnům v jejich pastorační službě.
Úkolem pastoračního asistenta by mělo být: podporovat pastoraci kněží a jáhnů, probouzet povolání k jáhenství a kněžství a připravovat věřící laiky k plnější účasti na slavení liturgie.
Řádnými přisluhovateli svatého přijímání jsou biskup, kněz a jáhen; jim přísluší, aby při slavení Eucharistie podávali věřícím laikům. Mimořádným přisluhovatelem svatého přijímání je řádně ustanovený akolyta, a to jak ve mši, tak i mimo mši. V případě opravdové nutnosti může diecézní biskup pověřit i některého jiného laika, aby při určité příležitosti nebo po určitou dobu konal službu mimořádného přisluhovatele svatého přijímání. Toto pověření nemusí nutně mít liturgickou formu, a pokud ano, nemá se to podobat svátostnému svěcení. Při mimořádných a nečekaných příležitostech může takovéto pověření pro jednotlivý případ dát též kněz předsedající slavení Eucharistie.
Pokud by to vyžadovala opravdová nutnost nebo by to v nějakém zvláštním případě bylo užitečné, může být dovoleno věřícím laikům, aby v kostele mimo mši pronesli kázání. Může k tomu dojít jen při nedostatku kněží a jáhnů; z opravdu výjimečných případů se to ovšem nesmí stát pravidlem, ani se to nesmí chápat jako autentické poslání laiků. Příslušné dovolení může dát v jednotlivých případech ordinář, nikdo jiný, ani kněz nebo jáhen.
Společenství křesťanů je budováno slavením Eucharistie, zvláště o nedělích, kdy se věřící shromažďují k oslavě zmrtvýchvstání Páně. Křesťanský lid má právo, aby mu byla dána příležitost účastnit se slavení mše o nedělích, svátcích s povinnou účastí na mši i o jiných větších svátcích, a je-li to možné, také denně. Nelze-li někde pro společenství věřících v neděli zajistit slavení mše svaté, má biskup spolu s kněžími hledat vhodné řešení; jedním v nejvhodnějších je, aby se věřící odebrali slavit Eucharistii do některého kostela v blízkém sousedství.
Nemají-li někde kněze, je úkolem diecézního biskupa postarat se, aby se tam v neděli z jeho pověření konala bohoslužba vedená jáhnem nebo věřícím laikem. Takovéto nedělní bohoslužby musejí ovšem být chápány jako cosi zcela mimořádného. Je třeba zabránit jakémukoli směšování se slavením Eucharistie. Diecézní biskupové ať proto rozumně uváží a rozhodnou, zda při těchto bohoslužbách má být podáváno svaté přijímání. Biskupská konference má dohodnout společná pravidla a po jejich potvrzení Kongregací pro bohoslužbu a dohled nad udělováním svátostí je uvést do praxe. Vždy je třeba dát přednost tomu, aby se jednotlivé části rozdělily mezi více věřících, než aby celou bohoslužbu vedl jeden; nikdy není vhodné říkat, že věřící laik „předsedá" bohoslužbě.
Diecézní biskup, jemuž jedině přísluší o tom rozhodnout, ať pečlivě uváží, zda takovéto bohoslužby, zvláště má-li se při nich také podávat svaté přijímání, dovolí konat ve všední den, zejména pokud je tam bylo nebo bude možno konat předchozí nebo následující neděli.
Nelze si myslet, že účast na nedělní mši svaté je možné nahradit účastí na ekumenické bohoslužbě slova nebo na společných modlitbách jiných náboženských společenství.
Kněz nebo jáhen, který opustil svůj stav, nesmí konat službu vyplývající z přijetí kněžského nebo jáhenského svěcení. Pod žádnou záminkou tedy nesmí slavit svátosti a věřící je od něj nesmí žádat, s výjimkou uvedenou v kán. 1335 CIC (v nebezpečí smrti); ani ať nepronáší homilii a nekoná žádnou liturgickou službu, aby u věřících nedocházelo k omylu.
Jako vhodný prostředek k nápravě nepořádků je třeba zdůraznit důkladné biblické a liturgické poučení duchovních pastýřů i věřících laiků.
Především je nutno zabránit vážnějším deliktům, mezi něž patří delikty eucharistické oběti a svátosti, jejichž zahlazení je rezervováno Kongregaci pro nauku víry: svatokrádežné odcizení a držení nebo odhození svátostných způsob; neoprávněné slavení nebo napodobení eucharistické oběti; zakázané koncelebrování eucharistické oběti se zástupci církevních společenství nemajících apoštolskou posloupnost nebo neuznávajících svátost kněžství.
Všichni musejí považovat za svou vážnou povinnost učinit všechno, co je v jejich silách, aby chránili Eucharistii před jakýmkoli projevem neúcty, a přispět svou pomocí k nápravě toho, co narušuje správné slavení liturgie.
Každý katolík, kněz, jáhen i věřící laik, má právo upozornit diecézního biskupa nebo příslušného ordináře, děje-li se při slavení liturgie něco, co odporuje obecně závazným zásadám; musí to ovšem být podle pravdy a s láskou.

Všichni věřící jsou vybízeni, aby se snažili slavit Eucharistii plně, vědomě a aktivně, s úctou a zbožností. Biskupům, kněžím a jáhnům se připomíná, aby vážně zkoumali své svědomí, zda při výkonu posvátné služby jednají opravdu podle vůle a jménem Krista a církve a zda skutečně plní to, co od nich liturgie církve očekává.

Autor: Acta Curiae Archiepiscopalis Pragensis - Číslo: 2005/1 (Dokumenty)
Vybráno z Acta Curiae Archiepiscopalis Pragensis 25. 9. 2004.